Kolaudace faraona

🚧 Montérky místo roucha

Říká se, že každá velká říše začíná stavbou. Ta naše začala koupelnou.

Doupě Veneris Clava prochází rekonstrukcí a Mikalo si na tenhle pátek předsevzal malý, ale čestný úkol. Chtěl dokončit malou koupelnu dřív, než dorazí klan, aby měla návštěva během dlouhé herní noci alespoň jedno místo, kde může v klidu a důstojně vykonat základní lidskou potřebu.

Plán byl jednoduchý: dokončit poslední práce, uklidit, převléct se z montérek a přivítat ostatní jako hostitel, který má všechno pod kontrolou.

Stavba měla vlastní názor.

Když na prahu stanuli Rezič, Svobi a Johnny, nepřivítal je vládce doupěte v obvyklém klanovém rouchu. Místo něj před nimi stál Mikalo ve špinavých montérkách, zatímco za jeho zády vznikala koupelna metodou pokus, omyl a pevná víra.

Klan to vzal jako staří spolubojovníci a místo slavnostního uvítání přiložil ruku k dílu. První společnou výpravou večera se tak stalo sestavení herního stolu. Doupě tedy mělo funkční herní plochu. Koupelnu zatím jen v projektové dokumentaci.

Hned vzápětí dorazil i pocestný, který už u našeho pátečního stolu zanechal nejednu stopu, Pavel „Brči“ Brčák. Tentokrát byl nalákán na jedinou konkrétní věc.

Dunu.

───

🏜️ Duna, která se vrátila do police

Na stůl jako první dosedla Duna: Imperium – Uprising.

Krabice se otevřela s tím slavnostním šustotem, který slibuje intriky, zradu a boj o Arrakis. Podívali jsme se na komponenty, pak jeden na druhého, potom do pravidel. A nakonec, spíš ze slušnosti, na počet hráčů.

Bylo nás pět.

V tu chvíli se Mikalův výraz začal pomalu měnit ve výraz stavebního technika, který uprostřed stavby zjistil, že k domu nemá výkres druhého patra. Pravidla pro pět hráčů totiž neměl nastudovaná tak, aby chtěl celý večer zahájit chaotickým hledáním, improvizovaným výkladem a následným objevováním toho, co měl vysvětlit před půl hodinou.

Mohl začít listovat. Nebo mohl učinit jedno z nejčistších strategických rozhodnutí, jakých byl toho večera schopen.

Zvolil druhé.

Duna byla složena, víko zaklaplo a krabice se vrátila do police tak rychle, jako by z ní nikdy nevyšla.

Projekt Arrakis byl zastaven ještě před vydáním stavebního povolení.

Rozpačité ticho ovšem netrvalo dlouho. Brčiho pohled sklouzl po policích naší sbírky a zastavil se na krabici, kterou jsme si pořídili a od té doby ji převážně obdivovali zvenku.

Zoo Vadis.

Pavel hru znal a nabídl se, že nás jí provede. Je rychlá, zábavná a pravidla nám klidně vysvětlí.

Mikalo se rozzářil. Paráda.

Chvíli trvalo, než nám došlo, co jsme vlastně provedli. Pocestného jsme vylákali z jeho provincie příslibem Duny, Dunu jsme před ním uklidili a nyní nás ten samý pocestný učil hru, kterou si Veneris Clava sama koupila, sama dala do police a sama byla příliš líná přečíst si její pravidla.

Brči tak byl opět nenápadně, ale velmi efektivně využit ve prospěch klanu.

Pravidla si nečteme. Pravidla si zveme.

───

🦏 Druhá nedokončená stavba

Brči nás provedl pravidly a brány zoo se otevřely.

Během několika minut se z pátečního stolu stal zvířecí parlament plný vyjednávání, protislužeb, slibů a koalic. Každé zvíře mělo najednou velmi pevný názor na to, kdo si zaslouží dostat se nahoru a kdo zůstane dole.

První partie proletěla stolem překvapivě rychle a skončila vlastně dokonale logicky. Zvítězil Brči, tedy muž, který nás hru před několika minutami naučil. Za ním skončil Mikalo a na stupně vítězů se protlačil také Rezič.

Johnny se Svobim přitom nashromáždili bodů víc než dost, jejich zvířecí delegace se však nahoru vydrápat nedokázaly. Zoo je zkrátka kruté místo. Můžeš mít majetek, podporu i velké ambice a stejně zůstaneš za plotem.

Hra nás chytla natolik, že následovala okamžitě druhá.

Mikalo si tentokrát rozjel pozici, která už z dálky voněla vítězstvím. Pak ale zasáhla síla, proti které neexistuje žádná herní strategie.

Rodičovství.

Anna, Strážkyně klanového krbu, se toho večera vydala na vlastní speciální misi za hranice klanového doupěte. Mikalo proto musel aktivovat vlastní tajný event — na nějakých patnáct, možná dvacet minut opustit rozjetou zoo a uspat dva nejmladší členy rodu.

Nic zásadního. Zoo přece poběží dál, Mikalo se vrátí, dostaví, co začal, a možná ještě vyhraje.

Když vystoupal zpátky do herny, čekal ho prázdný stůl. Žádná zvířata, žádná deska, žádné žetony. Žádné Zoo Vadis. Hra byla dohraná, složená a celá zoo už zase spořádaně seděla v krabici, jako by se nikdy nic nestalo.

Mikalova slibně rozjetá vítězná pozice se tak zařadila vedle koupelny jako druhá nedokončená stavba večera. Mise uspávání však byla splněna na výbornou.

Na rozdíl od koupelny.

───

⚔️ Válka o Kemet

Zbytek večera stále ležel před námi a bylo potřeba najít další dobrodružství. Oči padly na Kemet: Krev a písek.

Brči prolustroval svou mysl a sdělil nám, že Kemet už kdysi hrál. Nebude tedy vstupovat do úplně neznámé země. Stačí mu jen lehce připomenout pravidla.

Toho se jako vždy a s radostí ujal Mikalo. Vysvětloval chaoticky a zároveň precizně, přecházel od pyramid k pohybu, od bitev k destičkám moci a na některé drobné detaily si vzpomínal přesně ve chvíli, kdy už dávno vysvětloval něco úplně jiného.

Brči naproti němu nasával. A nasával.

Pravidla, samozřejmě.

Po tomto heroickém výkonu mohla válka konečně začít. Rozdělili jsme si území a nad stolem jako by se zvedl horký pouštní vítr. Pět vládců převzalo svá města a nad hradbami začaly růst pyramidy. V kasárnách se řadily první pluky, u obelisků čekaly armády na přesun a bohové otevřeli své tržiště, na kterém se za modlitby nabízely bestie, požehnání a válečné zázraky.

Každý faraon začal budovat vlastní říši. Duna zůstala zavřená v polici.

Poušť si pro nás přišla stejně.

───

🏺 Mikalova vojenská velmoc

Mikalo přistoupil ke své říši přesně tak, jak se od "Architekta vítězství" očekávalo. Plánem.

Nebude závislý na jediné bestii a celé vítězství nepostaví na jednom triku. Posílí království jako celek. Každá armáda bude těžit z bonusů, každý oddíl bude nebezpečný a každý soupeř, který se rozhodne vstoupit na jeho území, pozná, co znamená narazit na systém vybudovaný od základů.

A fungovalo to. Mikalova vojska postupně rostla v síle. Neměla po boku obří mytické nestvůry jako některé jiné armády na mapě, přesto dokázala soupeře opakovaně překvapovat. Kdo se k němu dostal, rychle zjistil, že pod skromným egyptským nátěrem čeká velmi nepříjemná vojenská mašina.

Jenže i nejlepší projekt může mít jednu drobnou konstrukční vadu. V projektové dokumentaci totiž poněkud chyběla doprava.

Zatímco ostatní faraoni připojovali ke svým vojskům bestie a schopnosti, které je nesly přes poušť, Mikalo investoval především do síly. Jeho základní pohyb zůstal žalostně malý a ani výhodné teleportování nedokázalo vyřešit úplně všechno.

Výsledek byl zvláštní. Mikalo měl armádu, kterou nebylo radno potkat. Jen bylo dost obtížné přimět ji, aby se s někým skutečně potkala.

Naštěstí se toho problému ochotně ujali soupeři.

Egypt si pro něj chodil sám.

───

🐫 Brčiho rostoucí říše

Brči se vydal téměř opačným směrem.

Nebývale dobře se zorientoval v destičkách moci, jeho vojska začaly doprovázet silné bestie a hlavně objevil požehnání každého vládce, který se nechce zatěžovat takovými drobnostmi, jako jsou personální náklady.

Verbování zdarma.

Přišel o vojáky? U bran už stáli další. Padl oddíl? Za chvíli nastoupil nový. Jeho poddaní se zřejmě každé ráno probouzeli s jedinou životní otázkou, kam se dnes nechají naverbovat.

K tomu měl Brči pohyb, o kterém se Mikalovým pěšákům mohlo jen zdát. Jeho armády dokázaly během pár okamžiků dorazit skoro kamkoli a dlouhou část hry začínalo být velmi nepříjemně uvěřitelné, že právě Pavel „Brči“ Brčák se může stát novým vládcem Kemetu.

Nikdo se mu zatím příliš nevěnoval. Ostatní totiž měli vlastní války.

───

🔨 Drápy, slzy a hlad

Rezič pochopil smysl egyptské civilizace přesně po svém. Pyramidy byly pěkné, chrámy zajímavé a bohové užiteční. Jenže na mapě byli také ostatní hráči.

A ti se dají napadnout.

Jako správný "Strategický agresor" si vyhlédl Svobiho, který ve svém městě vypadal relativně zranitelně. Rezič vtrhl dovnitř, bitva proběhla, síla byla sečtena a vítězství bylo jeho.

Alespoň na několik krásných okamžiků.

Pak se Johnny "Strážce férovosti" znovu podíval na Svobiho obranu a objevil drobnou nuanci, kterou jsme v zápalu boje přehlédli. Obránce ve vlastním městě měl bod síly navíc. Jeden jediný bod. Dost na to, aby se výsledek obrátil. Svobi zůstal stát a Rezič se musel stáhnout.

A právě v tu chvíli se ve "Strategickém agresorovi" probudily emoce, které už dlouho nikdo neviděl v tak čisté podobě. Vztek, zmar, smutek a nakonec i brek. Jediný bod obrany dokázal s Rezičem to, na co dosud nestačila žádná armáda.

Z Rezičovy strany stolu se ozvalo hluboké líbezné „kňůůů“. A nebylo poslední.

Rezič se však z rány vzpamatoval. Když znovu pohlédl na mapu, jeho říše už nebojovala pouze o vítězství. Měla také seznam lidí, kterým je potřeba něco vrátit. Svobi na něm byl samozřejmě velmi vysoko.

Jenže Svobi mezitím usoudil, že jeho říši chybí něco opravdu nenápadného. A tak si pořídil bestii.

Ne zvířátko ke korunovačnímu portrétu, ale tvora ze samotného vrcholu egyptského potravního řetězce. Něco, jehož příchod na bojiště byl sám o sobě dobrým důvodem přepočítat vlastní muže.

Ta věc měla prostou životní filozofii. Pokud Svobi vyhrál bitvu, získal běžnou slávu. Pokud ale bestii navíc nakrmil nepřátelskými vojáky, čekala ho další trvalá odměna.

Vítězství bylo jen předkrm. Hlavní chod tvořil soupeř.

Svobi svou obludu vypouštěl do Egypta po svobiovsku. Ne každá výprava skončila vítězstvím, ale pokaždé, když se ta bestie pohnula, okolní faraoni přestali počítat body a začali počítat vlastní vojáky.

A zatímco se Rezič mstil a Svobi krmil, Brčiho říše dál rostla.

───

🔺 Egypt v plamenech

Nakonec přišel okamžik, kdy se Brči rozhodl otestovat jednu z nejpevnějších říší na mapě. Mikalovu.

Jeho vojska vyrazila přes poušť přímo k pyramidám. Faraon, který většinu hry příliš nevynikal v dobývání vzdálených zemí, měl najednou jednu podstatnou výhodu.

Byl doma. A doma byl Mikalo zatraceně dobře připravený.

Armády se střetly a poušť zmizela pod prachem a krví. Mikalo bitvu formálně neovládl, přesto Brči po jejím skončení hleděl na zbytky vojska, které už prakticky nemělo smysl držet pohromadě. Armádu rozpustil.

Pro jiného faraona by to znamenalo katastrofu. Brči jen znovu otevřel stavidla kasáren a za chvíli měl nové vojenské otroky.

Pak ale přišel Johnny.

Jeho vycvičené vojsko plné profesionálů narazilo na Brčiho čerstvě doplněnou armádu a během následujícího střetu se ukázalo, že množství má jisté meze. Brčiho ušmudlané řady dostaly velmi praktickou lekci z pracovního trhu.

Levná pracovní síla má své limity.

Od té chvíle už hořel celý Kemet. Bojovalo se u pyramid, v chrámech, v ústí Nilu i hluboko na cizích územích. Rezič si vyřizoval účty, Svobi pouštěl do světa hlad, Brči znovu a znovu doplňoval muže a každá další bitva mohla překlopit rovnováhu celé říše.

Do posledních tahů nebylo jisté, kdo se nakonec vyšplhá nejvýš. A mezitím se čas od času ozvali bohové.

───

📐 Drobné písmo bohů

Pravidla tentokrát nebyla hlavním nepřítelem jako při našem prvním tažení Tamrielem. Jen se občas snesla z nebes a některému faraonovi oznámila, že to, co před chvílí provedl, má možná drobný háček.

Brči se během partie dozvěděl, že cesta k některým trvalým bodům vyžaduje trochu víc chrámové infrastruktury, než se během Mikalova úvodního výkladu zdálo.

Mikalo mu to neřekl. Především proto, že to sám nevěděl.

A pak přišel okamžik, který vystihl Mikalovu partii lépe než jakákoli tabulka. Armádu měl připravenou, cíl vybraný a plán existoval. Stačilo se přesunout.

Jenže než stačil pohnout jediným oddílem, zaznělo od stolu: „Ne, ne, to teď nemůžeš. Teleportovat se můžeš jen od pyramidy.“

A bylo po výpadu. Armáda stála na špatném místě a místo slavného přesunu přišlo obyčejné přeskupování.

Další akce pryč, další den pryč a další kousek Architektovy duše odletěl někam nad Nil.

Nad Egyptem se přitom neslo známé klanové kňůůů. Občas od Brčiho, občas od Johnnyho, trochu od Svobiho a velmi hlasitě a velmi často od Reziče. Mikalo zatím mlčel.

Šetřil si to na noc.

───

🩸 Poslední den v pantheonu

Do posledního kola, do posledního dechu a téměř do posledního muže nebylo jasné, kdo se stane vládcem Kemetu.

Brči měl velmi dobře našlápnuto a držel důležitou pozici ve velkém chrámu, v pantheonu, kde mu další oběť mohla přinést trvalou slávu. Mikalo byl naopak na chvostu vítězného žebříčku. Jeho vojsko bylo silné, ale kvůli problémům s pohybem se velká část jeho plánů rozpadala dřív, než vůbec stihla narazit na nepřítele.

Teď však dostal poslední možnost. A tentokrát byl přesně tam, kde potřeboval být.

Mikalo měl ještě jedno eso: bojovníky, kteří nebyli bestiemi, ale lidskými zrůdami. Nepředstavitelně silnými a lačnícími po krvi.

Ve svém posledním tahu zmobilizoval všechno, co mu zbylo, a vtrhl do pantheonu.

Písek se zvedl a poslední bitva večera pohltila chrám.

Mikalovy zrůdy se vrhly mezi Brčiho vojáky a nešlo už ani tolik o vítězství. Některé věci byly v tu chvíli důležitější.

Brči musel přestat existovat.

Bylo to drsný. Bylo to krvelačný. Mikalo se rval zuby nehty, vojáci mizeli jeden po druhém a chrám se ztratil v oblaku zvířeného prachu.

A to se mu povedlo.

Když se prach konečně rozestoupil, nastala zvláštní situace. Mikalo bitvu formálně nevyhrál. Jenže při pohledu na Brčiho armádu by to člověk těžko poznal.

Nebyla.

Jeho vojsko bylo rozsekané na cimprcampr, na malé srajdy, a po jedné z největších sil Egypta zbyly jen trosky a poslední kosti v písku.

Mikalovi přesto zůstalo dost mužů, aby vykonal poslední oběť bohům a získal ještě jeden trvalý vítězný bod. Faraon, který se celou hru obtížně dostával tam, kam chtěl, dorazil v posledním tahu přesně tam, kde měl být.

Nevyhrál válku. Ale Brčimu před odchodem rozdupal i poslední střípky víry v dobrotu lidstva.

───

👑 Kolaudace

Pak přišla noc. Pouštní vítr utichl, zbraně umlkly a bohové vzali do rukou konečné výkazy. Byl čas rozhodnout, komu Kemet skutečně patří.

Mikalo vybudoval vojenskou velmoc, která dokázala roztrhat soupeřovy armády, ale po většinu války bojovala hlavně se vzdáleností.

Brči postavil říši schopnou po každé katastrofě okamžitě vychrlit další vojáky.

Rezič proměnil část Egypta v osobní reklamační řízení a jeho spor o Svobiho město by pravděpodobně řešil ještě dnes.

Svobi vypustil na mapu tvora, který pochopil vítězné body jako stravovací program.

A pak tu byl Johnny. Nebyl nejhlasitější. Neměl největší bestii. Ani po něm nezůstala jedna jediná velkolepá historka, o které by všichni řekli: „Tady vyhrál Kemet.“

Přesto, když byly sečteny poslední body, stál nad ostatními právě on.

Johnny.

Pan pravidlo. Nový vládce Kemetu.

Jak se mu to povedlo? To se v legendách nepíše.

Legendy si nepamatují účetnictví.

Pamatují si krále.

A toho večera dostal kolaudační razítko jediný faraonský projekt. Johnnyho.

Uznali jsme nového vládce, pomodlili se za něj, složili slib a pak udělali to, co nakonec čeká i tu největší civilizaci.

Složili jsme ji zpátky do krabice.

───

🌙 Noc po kolaudaci

Doupě pomalu utichlo. Brči odjel, Johnny odjel, Rezič se Svobim také a Egypt zmizel ze stolu. Po pěti velkých říších zůstal Mikalo sám se svým osudem.

Během večera kňučel Brči, kňučel Johnny, pokňoukal si Svobi a Rezič předvedl kňůůů, které by si zasloužilo vlastní stavební dokumentaci.

Skutečný mistr ale přišel až po zavření dveří.

Mikalo si v hlavě znovu přehrával svoji říši, armádu schopnou vzdorovat bestiím, vojáky, kteří dokázali rozsekat Brčiho síly, a strategii, která měla fungovat. "Architekt vítězství" nakonec povolil a vykňůůůkal si oči tak důkladně, že na spánek už ani nedošlo.

Když se ráno probudila Anna a podívala se na následky noci, podezření okamžitě padlo na nejmladšího člena rodu. Nejspíš měl v noci nehodu?

Ne! Dítě bylo nevinné.

To jen Architekt vítězství celou noc oplakával armádu, které zapomněl postavit silnice.

Koupelna v doupěti na kolaudaci pořád čeká.

Vodu ale Mikalo pustil i bez ní...