Na vlnách rumového Písku

Tentokrát nás proud zanesl zpátky do Písku.

Přesněji do malého rumového přístavu jménem muJRum, kde už při vstupu člověk tak nějak tuší, že jestli dneska zemře, alespoň zemře v příjemném prostředí.

Regály plné rumu, dřevěné bedny, lodě, sudy, karibské harampádí a lahve, jejichž obsah má místy větší investiční potenciál než naše životní rozhodnutí. A kdo nechtěl rovnou sahat po těžkém kalibru, mohl si zachránit morálku místním pivem s rumem v plechovce, které si tu dělají po svém.

Zkrátka ideální místo na večer, při kterém se budou lidé navzájem obviňovat ze satanismu.

Postupně jsme se usadili, role byly rozdány a Pavel „Brči“ Brčák otevřel svůj grimoár.

Ještě chvíli vládl klid.

Ale v Písku už jsme se dávno naučili, že klid je jen těsně před bouří, která má nastat…

🌊 První příliv: když město popravilo Boha

První partie měla od začátku zvláštní příchuť.

Ve vzduchu bylo cítit, že něco je jinak, ale co? To jsme se měli dozvědět za pár okamžiků.

Každý z nás se zhostil role, pro niž byl předurčen. Věděli jsme, že někde mezi námi může být bezvěrec, ale tato myšlenka byla příliš bláhová, než abychom jí skutečně uvěřili. A už vůbec nás nenapadlo, že by těch bezvěrců mohlo být víc.

A ano Johnny a Michaela byli skrytými Ateisty, avšak neunikli pozornosti Yatori ověnčené květinami a kontrolující, kdo se účastní ranní bohoslužby. Povšimla si, že právě tito dva chybí.

Členům Veneris Clava to však nebylo podezřelé, jednalo se totiž o Johnnyho a jelikož chyběla i Michaela, bylo jim v celku jasné, o co se Johnny asi pokouší...😈

Veneris se však víc mýlit nemohli.

I přes jejich snahu dav Johnnyho popravil.

Mikalo, jakožto městský Vlkodlak, jehož pravidelně v noci prohánějí choutky na kus žvance, si odběhl něco zakousnout do vyhlášené městské kuchyně.

Bohužel ke smůle Mattase, našeho kuchaře, udělal Mikalo to, co se od správného chlupatého nočního tvora očekává...

Mattase na cibulce.

Druhý den ráno byl Mikalo po morální kocovině trochu mrzutý. Náladu mu však zlepšil Svobi, místní Mechanik, který jeho choutky naprosto chápal a dobrovolně mu nabídl, aby v noci přišel hodovat k němu do dílny.

Zároveň mu prozradil, že v noci ve své dílně stvořil Zlé dvojče a Ďáblova advokáta.

Odpoledne se měšťané sešli na pietě za Kuchaře, při které jeden z nich zavzpomínal na jeho poslední slova:

„Čtyři! Kuchař dostal čtyři!“

…že by démonem byla Legie?

Na následujícím veřejném zasedání jsme začali skládat jeden dílek skládačky za druhým, když náhle Rezič vstal a ihned nominoval na popravu Johnnyho.

A hned poté se Rezič skácel k zemi mrtev.

…že by Čarodějnice?

Přesně ten typ události, kvůli kterému začne půlka stolu panikařit a druhá půlka přestane komukoliv věřit.

Mikalo s Langysem se snažili dav usměrnit a přivést ho k myšlence na jedno opovážlivé řešení.

Trochu radikální.

Trochu kacířské.

Myšlenka ještě pořádně nestačila dosednout na stůl, když náhle povstal Svobi.

Bez dlouhého rozmýšlení.

Bez teologické přípravy.

Bez souhlasu Vatikánu.

Ukázal na Pavla a pronesl:

„Je potřeba popravit falešného Boha.“

Ticho…

Nebe potemnělo.

A Pavel pochopil, že dnes není vypravěč.

Dnes je obětní materiál.

Položil tedy hlavu do Písku.

Tentokrát doslova i obrazně.

Město zvedlo ruce.

…

Bůh byl popraven.

FALEŠNÝ BŮH BYL POPRAVEN!

DOBRO VYHRÁLO.

Svobi právě provedl regulérní deicide.

A ještě za něj dostal vítězství.

Takhle nějak vznikají náboženství.

🌑 Druhý příliv: utonutí Šaška ve vlastním proslovu

Druhá hra už byla úplně jiná.

Žádné popravy vyšších bytostí.

Tentokrát si zlo přišlo pro vítězství poctivější cestou:

lhaním, manipulací a profesionálním krytím zad.

Rezič se stal Ďáblovým advokátem.

A velmi rychle pochopil základní princip své role:

Nejdřív chránit sebe. Pak se můžeme bavit o ostatních.

Když zrovna nechránil vlastní zadek, držel ochrannou ruku také nad démonem.

Tím byl Johnny jako Pó.

Johnny si za svůj krycí příběh vybral Čajovou dámu.

A nutno říct, že ji prodával sakra dobře.

Věřil mu Langys.

Věřila mu Yatori.

Věřil mu SvDindy.

A čím déle se Johnny tvářil jako nevinná modrá duše s imaginární konvičkou čaje, tím větší díru pod dobrým týmem kopal.

Mattas mezitím hrál Nájemného vraha, který se pokoušel přesvědčit svět, že je Pacifista.

Nebyl.

A nebyl v tom ani moc přesvědčivý.

Ale v Krvavé hodině někdy přesně taková blbost funguje nejlépe.

A pak tu byl Mikalo.

Šašek.

Hned první den se spojil se Sváčou, která byla Drbna.

A společně vytvořili naprosto geniální plán:

Správně drbat až druhý den.

Což znělo rozumně.

A proto bylo jasné, že se to nějak posere.

Mikalo se zároveň spojil s Michaelou, která hrála Pěvce.

Uvěřil jí a ona jemu, že má dva životy.

Spravný drb od Sváči proběhl.

Informace se začaly hromadit.

A Mikalo se rozhodl nechat se popravit.

Byl přece Šašek.

Měl plán.

Měl argumenty.

Měl sebevědomí.

A hlavně:

nepočítal s tím, že umře.

Jenže nepočítal ani s tím, že bude namol.

Pila s ním totiž Yatori jako Námořník.

A jednu drobnou informaci mu jaksi zapomněla sdělit: že jeho poprava tentokrát nemusí být úplně symbolická.

Mikalo tedy povstal.

Nadechl se.

A přednesl jeden ze svých tradičně brilantních proslovů.

Dlouhý.

Logický.

Precizní.

Naprosto srozumitelný.

Pro vypravěče a zlý tým.

Zbytek místnosti na něj hleděl jako na člověka, který právě začal vysvětlovat Einsteinovu teorii relativity pomocí návodu k mikrovlnce.

A pak…

💀 byl popraven.

Michaela se na jeho mrtvé tělo podívala a pronesla:

„Tak ty jsi až takovej lhář? To bych tě chtěla za právníka.“

Mikalo byl v očích modrého týmu krásně očerněn.

Jenže právě smrt mu paradoxně trochu pročistila hlavu.

Něco nesedělo.

A nejvíc smrděli dva lidé:

Johnny.

Rezič.

Mikalo se pokusil přesvědčit město, že démonem je Rezič.

Rezič šel na popravu.

Hlasy byly.

Rozsudek padl.

A…

Rezič neumřel.

Protože Ďáblův advokát Rezič chránil Ďáblova advokáta Reziče.

Naprosto férové.

Jenže tím se podezření ještě zesílilo.

Rezič ovšem nelhal úplně.

Tvrdil, že jej chrání Čajová dáma.

A ona ho skutečně chránila.

Jenže tou Čajovou dámou byl ve skutečnosti démon Johnny.

A právě tady zlo předvedlo to nejhezčí, co tahle hra umí:

lež postavenou na pravdě.

Město se do ní zamotalo.

Poslední kill rozhodl.

A písecký příliv stáhl dobrý tým pod hladinu.

VYHRÁLO ZLO.

🔥 Třetí příliv: mrtvý démon je pořád démon

Třetí hra už byla jiný druh špíny.

Mikalo dostal Zombuula.

A s ním tři blafy.

Tedy…

původně tři.

Jeden z nich dokázal ještě před začátkem úspěšně zapomenout.

Výborný start pro pána temnot.

Zvláště pak, když ani ty jediné dva blafy, které si pamatoval, nedokázal efektivně předat svým nohsledům.

Ti ale byli naštěstí podstatně použitelnější.

Michaela byla Vrah.

Mattas Psychopat.

A ten večer se ukázalo, že dát Mattasovi schopnost vraždit lidi před veřejností je něco podobného jako dát dítěti fixu, štětec, barvy a bílou zeď.

Když ho člověk nezastaví, vznikne umění.

Mikalo si alespoň vzpomněl na své alternativní rodičovské instinkty a zvolal, že zakazovat Mattasovi umění by vedlo k daleko horším výchovným následkům, které by zakryly skutečné zlo.

Město souhlasilo a Mattas dostal volnou ruku k tvoření.

Následujícího rána však město zažilo apokalypsu.

Svobi, známá stará městská Drbna, předchozí den správně drbal.

Chlupatá krvelačná vlkodlačice Yatori se zakousla do nebohého měšťana.

A té noci pracovala i Michaela, která přišla na návštěvu za Rezičem, aby mu oplatila jeho vlídnost za předchozí příkoří, a smrtelným polibkem ho poslala na onen svět.

A právě včas.

Rezič byl Vědma a před smrtí se ještě stihl zaměřit na Svobiho a Langyse.

Což byla pro červený tým vlastně zatraceně dobrá zpráva.

Protože další na jeho seznamu už začínal být Mikalo.

Výborně, dobro. Jen tak dál.

Mattas mezitím dělal to, co uměl nejlépe.

Zabíjel.

Pak zabíjel dál.

A když se pozornost začala nebezpečně stáčet k Mikalovi…

zabil Mikala.

Zvenčí to vypadalo jako pořádný zásah červenému týmu.

Ve skutečnosti ale právě vytvořil démonovi skoro dokonalé alibi.

Protože kdo by podezíral nebohého mrtvého?

Mikalo se stal profesionální obětí vlastní vraždy.

Jenže dobro dostalo silnou stopu.

Sváča jako Šugendža ukázala směr.

A ten vedl doprava.

K Michaele.

K Mattasovi.

A k Mikalovi.

Takže vlastně přímo do červeného kumbálu.

Tohle začínalo být nepříjemné.

Zvlášť Mattas coby Psychopat byl naprosto očividný problém.

A právě tehdy přišla další z rozsáhlých debat večera.

Mikalo s Langysem se pokusili přesvědčit dobrý tým:

„Vyhlasovat Psychopata je blbost. A umění potřebuje čas.“

A dobrý tým…

to koupil.

Mattas tak pokračoval ve své spanilé jízdě až do úplného konce.

Michaela takové štěstí neměla.

Podezření ze Šugendži už bylo příliš silné a musela pod gilotinu.

Jenže svou úlohu odehrála skvěle.

Žádné zbytečné škubnutí.

Žádné převrácení stolu.

Prostě disciplinovaně odešla a nechala zbytek práce na démonovi a Psychopatovi.

Mikalo dál hrál svoji kartu:

Jsem mrtvý. Jsem chudák. Já přece nemůžu být problém.

A ono to fungovalo.

Když se postupně zmenšující dobrý tým znovu rozhodoval, komu zahrabe hlavu do Písku, dokázal Mikalo přežít i další kolo podezření. Původně měl v plánu vytáhnout z rukávu Noční hlídku, jenže přesně ve chvíli, kdy se k tomuto velkolepému blafu nadechoval, SvDindy u kolečka oznámil, že Noční hlídka je on.

No do prdele.

Mikalův připravený blaf právě zemřel dřív, než se vůbec narodil. Nezbývalo než improvizovat. Během několika vteřin tedy z hlubin své démonické fantazie vytáhl Učence a s výrazem člověka, který to měl samozřejmě celou dobu dokonale naplánované, se za něj schoval.

A světe div se, prošlo mu to. Podezření se přesunulo jinam a Mikalo dostal další drahocenný den života.

Mattas stále pracoval na svém uměleckém dílu.

A Zombuul?

Ten jen seděl, čekal a usmíval se pod vousy.

Nakonec však Mattas své dílo dokončil a posledním máchnutím štětce zabil i posledního dobrého měšťana.

Bravo, Mattasi! Dokončil jsi unikátní nádherné dílo!

VYHRÁLO ZLO.

Podruhé za večer.

A tentokrát zatraceně stylově.

🍹 Rumový odliv

Když Brči po třetí partii konečně zavřel grimoár, měli jsme v nohách tolik Písku, že už nebylo poznat, jestli jsme ještě v jižních Čechách, nebo jsme někde na karibské pláži.

Výsledek?

Jedno vítězství dobra.

Dvě vítězství zla.

Ale statistika tentokrát vůbec nevystihuje, co se v muJRumu dělo.

Protože tohle byl večer falešného Boha.

Šaška, který se nechal popravit po proslovu, jemuž rozuměl hlavně on sám.

Ďáblova advokáta chránícího Ďáblova advokáta.

Čajové dámy, která byla ve skutečnosti démonem.

Psychopata, kterého se dobro rozhodlo raději nepopravit.

A mrtvého Zombuula, jenž zjistil, že někdy je nejlepší strategií prostě ležet a vypadat neškodně.

A přesně proto má muJRum pro Krvavou hodinu něco do sebe.

Není to sterilní herní místnost.

Je to malý písecký přístav nacpaný lahvemi, loděmi, dřevem, rumem a vším, co člověku po několika hodinách lhaní začne připadat podezřelé.

Kdo měl po popravě žízeň, měl po ruce jejich vlastní pivo s rumem v plechovce.

A kdo chtěl po prohrané partii udělat alespoň jedno rozumné životní rozhodnutí, mohl začít přemýšlet nad některou z lahví investičního rumu.

Díky Pavlovi „Brčimu“ Brčákovi za další večer, při kterém bylo přesně tolik intrik, smíchu, podezření a naprostých hovadin, kolik má správná Krvavá hodina mít.

Na vlnách rumového Písku jsme jednou dopluli do přístavu a dvakrát skončili pod hladinou.

Ale když už se má člověk utopit, tak rozhodně tady.