Sněz mě. Vypij mě. Zešílej.

🚪 Dvířka, která se neotevřela

Páteční výprava tentokrát nezačala otevřením krabice. Začala tím, že se neotevřelo vůbec nic.

Johnny, Rezič, Svobi a pocestný Velkej Rudy dorazili ve smluvený čas k doupěti Veneris Clava, jen aby zjistili, že dveře jsou zamčené. Ne metaforicky, ne jako předzvěst nějaké temné kletby. Prostě zamčené.

Uvnitř přitom Mikalo prokazatelně existoval. Jen o tom okolní svět momentálně neměl mnoho důkazů. Telefon mlčel, zprávy zůstávaly bez odpovědi a před domem se postupně hromadila téměř kompletní páteční sestava.

Záchrana přišla v podobě Anny, Strážkyně klanového krbu, která se právě vracela domů. Otevřela brány doupěte a pustila zbloudilou výpravu dovnitř. Bez ní by tenhle kronikářský zápis pravděpodobně začínal i končil větou:

„Stáli jsme venku a pak jsme šli domů.“

---

🐇 Bílý králík bez hodinek

Uvnitř se záhada rychle vysvětlila. Mikalo pracoval a pracoval tak usilovně, že se propadl do pracovního transu, ve kterém přestal existovat čas, páteční večer, zprávy od ostatních členů i základní společenská povinnost pustit vlastní klan do vlastního domu.

Bílý králík alespoň pobíhá s hodinkami a zoufá si, že jde pozdě. Mikalo zvolil pokročilejší variantu: šel pozdě a vůbec o tom nevěděl.

Jakmile byl vytažen zpátky do reality a zjistil, kolik je hodin, práce okamžitě skončila. Bylo potřeba napravit zanedbané hostitelské povinnosti — ne vysvětlováním pravidel, ne přípravou hry, ale grilováním.

Zatímco Mikalo sestoupil k ohni, nahoře v doupěti se rozběhla válečná rada. Padlo několik návrhů a nakonec byl vybrán svět, do kterého se toho večera ponoříme: Válka v Říši divů.

Stůl se začal připravovat a ostatní členové se mezitím chopili vysvětlování pravidel Velkýmu Rudymu. Tentokrát je tedy nevysvětloval Mikalo, takže nemohl zapomenout na žádnou drobnou nuanci. Nanejvýš mohl připálit klobásu.

---

🌭 Sněz mě. Vypij mě.

Nepřipálil. Mikalo připravil domácí klobásy, nachystal jídlo a pití a svolal celý klan i pocestného dolů k prvnímu stolu večera.

Začala hostina. Jedlo se, pilo se, mlaskalo se a mezi jednotlivými sousty létaly přes stůl vtipy. Bojová morálka rostla rychleji než hladina cholesterolu a nikdo v tu chvíli ještě nemusel řešit střípky šílenství, tahací sáčky ani pohyb vojsk přes Kaluž slz.

Alenka v knize narazí na pokyny SNĚZ MĚ a VYPIJ MĚ. Podobné občerstvení s ní dělá všelijaké věci — jednou roste, podruhé se zmenšuje. Veneris Clava tentokrát jen rostla. Převážně do šířky.

Když byli všichni nasycení a napojení, mohli se zvednout a přesunout zpátky nahoru. První hostina skončila. U druhé už se měl podávat čaj.

---

☕ Čajový dýchánek naruby

V doupěti čekal připravený herní stůl a s ním jedna z hlavních částí Války v Říši divů: čajový dýchánek. Hráči postupují kolem stolu a vybírají si karty, které se jim nejvíc hodí pro budoucí armádu. Rozdělení frakcí přitom dopadlo způsobem, který začal podezřele připomínat psychologický test.

Mikalo převzal Srdcovou královnu, mocnou vládkyni odhodlanou udržet své království pevně pod kontrolou. Architekt vítězství nenamítal.

Svobi, náš nepředvídatelný wildcard, si uzmul Alenku. A tady jako by si hra svého hráče vybrala sama. Alenka se během čajového dýchánku mohla pohybovat opačným směrem než ostatní. A Svobi samozřejmě šel opačně.

Některé herní schopnosti nejsou schopnosti. Jen potvrzují charakter.

Johnny si vybral Kloboučníka. Pan pravidlo tak symbolicky zakryl svou holou lebku kloboukem a dostal na starost nejšílenější večírek v celé Říši divů. Schopností Kloboučníka využíval poctivě a svědomitě, jak se na Pana pravidlo sluší. Samotný koncept večírku, kde se realita řídí šílenstvím místo řádem, mu však byl přirozeně poněkud méně blízký.

Velkej Rudy se ujal Kočky Šklíby, která měla velmi příjemný způsob, jak si budovat nová přátelství: rozdávala ostatním střípky šílenství. Rudy rozdával, Johnny dostával a někde mezi tím se z jeho části stolu začalo ozývat cosi, co Kronika zná velmi dobře.

„Kňůůů.“

Pak přišel další střípek. A další kňů. Kňůůů má v Kronice vlastní kapitoly. Kočka Šklíba je zjevně četla.

A nakonec Rezič. Strategický agresor si v zemi čajových dýchánků vybral netvora: Tlachapouda.

Vzhledem k člověku, který ho ovládal, už nemělo smysl dál předstírat, že šlo o náhodné rozdělení.

Psychologický test byl u konce.

---

🌲 Penetrační výprava do Huňatého lesa přes Kaluž slz

Jakmile čajový dýchánek skončil, každý měl vybrané karty a do tahacích sáčků přibylo další šílenství. Zdvořilost tím skončila a začala válka.

Říše divů se otevřela v celé své kráse a armády vyrazily do Huňatého lesa, na Louku živých květin, přes Kaluž slz, do Witzendu a k Hradu Srdcové královny.

Právě tady začaly vznikat věty, které jsou v rámci deskové hry zcela technické a mimo doupě Veneris Clava by si zasloužily přinejmenším podrobnější vysvětlení. Třeba:

Penetrační výprava do Huňatého lesa přes Kaluž slz.

Nikdo se nečervenal a všichni přesně věděli, co se řeší. Ještě před chvílí seděla stejná pětice dole u klobás. Teď se penetrovalo.

---

🎩 Kloboučník bez klobouku

Válka se postupně rozlila přes celý plán. Jednu chvíli vypadal velmi dobře Svobi, později se dopředu dostal Mikalo a Srdcová královna začala budit dojem, že si svou moc možná skutečně udrží.

Velkej Rudy mezitím prostřednictvím Kočky Šklíby dál přihazoval do cizích sáčků střípky šílenství a Johnny přispíval do večerní zvukové kulisy.

Před pouhým týdnem stál Pan pravidlo nad egyptskou říší jako čerstvě zkolaudovaný faraon. Teď dostal na starost Kloboučníka a někdo mu navíc pravidelně sypal šílenství do sáčku.

Kronika nezná slitování. Výsledková tabulka už vůbec ne.

Johnny postupně zamířil až na samotný konec pořadí. A nešlo o takové to poslední místo, které se ještě dá při dostatečně kreativní interpretaci prodat jako úspěch.

Měl prostě hrozně málo bodů.

Proč přesně, to Kronika doložit nedokáže. Kočka Šklíba se k tomu nevyjádřila. Jen se usmívala.

---

🦭 Pan Mrož staví, kde se mu zachce

Zatímco se pozornost přelévala mezi Svobiho vedením, Mikalovu Srdcovou královnu a Johnnyho osobní slzavé údolí, Rezič si budoval něco mnohem nebezpečnějšího. Do armády svého Tlachapouda ukořistil Pana Mrože.

A Pan Mrož nebyl dekorace. Když se účastnil vítězné bitvy, přinesl svému pánovi tři vítězné body navíc a navrch možnost postavit hrad tam, kde ho Rezič skutečně potřeboval.

Ostatní takový luxus neměli. Pokud chtěli hrad na konkrétním místě, museli tam také vyhrát a celé to nějak sladit s úkoly, plánem a aktuální situací na mapě. Rezič mohl soustředit svou sílu na boj, který chtěl ovládnout, a následky vítězství využít úplně jinde.

Pro strategického agresora šlo o mimořádně příjemné pracovní podmínky.

Pan Mrož se tak stal jedním z klíčových kusů Rezičovy vítězné mašiny. Společně s Tlachapoudovou lepší prací se šílenstvím mu pomohl získat volnost, body a postupně i dominanci na herním plánu.

---

👑 Poslední chod

Když se nakonec sečetly poslední body, nahoře stál Rezič. To, co během partie poskládal dohromady s Tlachapoudem a Panem Mrožem, fungovalo dost dobře na to, aby ostatním zůstala jedna nepříjemná skutečnost.

Rezič vyhrál Válku v Říši divů.

A pokud se někdo ptá, jak se strategický agresor stal vládcem země plné mluvících květin, šílených čajových dýchánků a kouzelných koček, odpověď je vlastně jednoduchá:

Našel si místo, kde mohl někoho praštit, a hrad si potom postavil úplně jinde.

---

🍽️ Dvě hostiny

Večer začal u zamčených dveří a skončil hluboko v Říši divů. U prvního stolu se jedlo a pilo, u druhého se podával čaj, střípky šílenství a nakonec i válka.

První hostinu připravil Mikalo. Druhou Kloboučník. A poslední chod si nakonec naservíroval Rezič.

Sněz mě. Vypij mě. Zešílej.